marian
HRAD KARLSHAUS, KARLŮV HRÁDEK, HRÁDEK U PURKARCE
(okr. České Budějovice)
Literatura o historii hradu Karlshausu
Romantická zřícenina hradu se již od 19. století těší odborné pozornosti, ale její ztotožnění s historicky doloženým Karlshausem nebylo zpočátku známo. Zbořený zámek, obecně zvaný Hrádek, zmiňuje ve své topografii z roku 1789 Jaroslav Schaller.[1] Jeho pokračovatel J. G. Sommer o půl století později uvádí totéž, ale připojuje místní pověst, podle níž byl hrad zničen Žižkou.[2] Ani F. A. Heber neměl povědomí o historii lokality, a tak se musel spokojit s krátkým popisem, rozvinutím zachycených pověstí a s uveřejněním Langhansovy rytiny (1843).[3] Kresbu vltavského údolí s hradem pořídila už roku 1805 také Paulina Schwarzenbergová. Středověké písemné zmínky o Karlshausu byly někdy mylně spojovány s Karlovými Vary. Teprve František Palacký propojil Karlshaus s Hrádkem u Purkarce, což vzápětí rozvinul schwarzenberský úředník Karl Mikuschkowitz, jenž ve svém rukopisném díle z let 1852–1855 shromáždil základní listinné údaje o lokalitě a dospěl k poznatkům, platným v postatě dodnes. Kromě toho připojil plán hradu, zachycující věrně i předhradí. Za pozornost stojí rovněž Mikuschkowitzův popis Karlshausu: „Ruina je od Purkarce vzdálena čtvrt hodiny proti proudu a její zdi stojí na výběžku, vystupujícím přímo na levým břehem Vltavy. Jak je patrno z připojené kresby, je ruina obklopena širokým příkopem, který obklopuje val a na straně proti vodě spadá rovnou k Vltavě. Přístupný byl Karlshaus pouze ve směru proti Purkarci, kde se na vnější straně příkopu, přes který vede mostek pro pěší, nachází ještě předhradí s vnějším opevněním. Celý hrad byl postaven z plochých kamenů a stejné kameny byly použity i pro zaklenutí oken. Budova tvoří nepravidelný šestiúhelník, a zaujímá parcelu č. 799/2 o výměře 545 čtverečních sáhů, spolu s příkopy pak 1 jitro 313 sáhů. Nadto má přední opevněná plocha výměru 1 jitro 757 sáhů. Uprostřed hradu se nachází nádvoří o 169 čtverečních sázích; zde umístěná studna je již mnoho let zasypána. Pobořené zdivo, na mnohých místech ještě dobře dochované a zčásti stojící ještě v plné výši, ukazuje, že hrad měl jedno patro. Ze základových zdí a z jednotlivých dosud zachovaných příček lze poměrně přesně vypozorovat půdorys přízemních prostor. V prvním patře na severní straně musela být hradní kaple, jak se dá poznat podle oken. Mnohé zahloubeniny jsou stopami, jak se před několika málo lety hledači zlata a pokladů chtěli dostat do sklepů, ale patrně strach, aby nebyli zasypáni zdivem, je od provedení jejich úmyslu odradil. Aby se na Hrádek nemusela z Hluboké podnikat obtížná cesta přes Purkarec, nechala Jeho Jasnost v poslední době zřídit pohodlnou jezdeckou stezku z obory až ke zdem zříceniny“.[4]
Táborský profesor a historik Martin Kolář uveřejnil v roce 1874 důkladnou studii, v níž přesvědčivě prokázal, že Karlshaus je třeba hledat ve zříceninách Hrádku u Purkarce, a městečko Karlshaus vznikalo v místech vsi Purkarce.[5] Usnadnil tak práci Augustu Sedláčkovi[6] i všem příštím autorům, kteří se lokalitou zabývali. Rozsáhlejší článek jí věnoval Vojtěch Novotný,[7] drobnější popularizační stať V. J. Lechnýř,[8] později Martina Janoušková,[9] Jiří Jindra[10] a jiní. Precizně zpracoval dějiny hradu v rámci monografie Purkarce archivář Antonín Verbík,[11] v rámci studie o středověkém Hlubocku pak F. Kašička s B. Nechvátalem.[12] Karlshaus nechybí v základních kompendiích české kastellologie druhé poloviny 20. století, ať už jde o díla Dobroslavy Menclové[13] a Tomáše Durdíka,[14] nebo poněkud problematický soupis panských sídel z nakladatelství Svoboda.[15] Počátkem 21. století byla Karlshausu věnována drobná monografie v rámci rozsáhlejší ediční řady o šlechtických sídlech,[16] dále heslo v encyklopedii tvrzí, hradů a zámků Českobudějovicka,[17] ale pozornost byla zaměřena rovněž na pozůstatky teplovzdušného vytápění,[18] nebo na architekturu hradní kaple.[19] Robert Šimůnek se pokusil zasadit Karlshaus do kontextu hledání mocenské rovnováhy mezi Karlem IV. a jihočeskými velmoži pány z Rožmberka,[20] významu hradu v okruhu karlovské rezidenční architektury se alespoň stručně dotkl Richard Němec.[21]
Okolnosti vzniku hradu
Na vznik Karlshausu je třeba nahlížet v širším kontextu Karlovy mocenské politiky, která jako svůj významný prostředek používala právě hrady, jejichž účelem bylo vojenské zajištění, správa a ovládnutí příslušného regionu, ale také reprezentace a v neposlední řadě zřetelná demonstrace panovníkovy moci. Hrad byl zároveň důležitým symbolem, jasně deklarujícím nároky a nadřazenou pozici svého majitele.
Hradní politika Karla IV. spadá zejména do padesátých let 14. století, kdy se král nejprve s větším či menším úspěchem pokoušel o navrácení sídel, která jeho otec Jan Lucemburský dal do zástavy. Tyto revindikační snahy vrcholily v období 1350–1352, a navázala na ně výstavba zcela nových hradů, jež měly účelně doplnit síť mocenských opor panovníka.[22] Připomeňme, že v této době byl stavěn Karlštejn, šumavský Kašperk (1356), Karlsfried u Žitavy (1357), hrad v Karlových Varech (kolem 1358) i Radyně u Plzně (před 1361). S výjimkou specifického účelu Karlštejna šlo vesměs o opevněná sídla, mající zajistit odlehlé oblasti královské domény, anebo zabezpečit provoz a řádné vybírání poplatků na dálkových obchodních trasách (Kašperk, Karlsfried).
Druhým, neméně důležitým kontextem, je Karlův zájem o administrativní ovládnutí a ekonomické zhodnocení zbývajících panovnických držav v jižních Čechách, soustředěných do území kolem Vltavy, Otavy a Blanice. Za posledních Přemyslovců zde vyrostly významné opory královské moci, jakými byla města a městečka České Budějovice, Vodňany, Písek, Dolní Bukovsko, Protivín, a ještě početnější hrady. Nelze přehlédnout, že Karlshaus vlastně pouze doplnil řetězec starších přemyslovských hradů, navázaný na tok řeky Vltavy: Hluboká, Újezdec u Týna, Zvíkov, Orlík, Kamýk.
Za Jana Lucemburského byla královská doména celkově oslabena zástavami či směnami, což platilo i o jižních Čechách. Roku 1323 král Jan postoupil Petrovi z Rožmberka městečko Dolní Bukovsko, hrad a panství Hluboká se někdy v této době dostaly do zástavní držby Viléma z Landštejna. Ve svém zmařeném pokusu o vydání zemského zákoníku Maiestas Carolina z roku 1355 uvádí Hlubokou mezi hrady, které smějí být zastaveny pouze na omezenou dobu. Je ovšem otázkou, zda hlubocké panství tehdy ještě fakticky zůstávalo v rukou Landštejnových, nebo zda se ho už Karlovi podařilo vyplatit. Nejpozději po smrti Viléma z Landštejna (1356) se Hluboká vrátila do držby českého krále, jemuž se tak otevřela možnost, jak zasahovat a účinně měnit systém správy a ekonomického chodu panství. Došlo zřejmě mimo jiné ke stabilizaci sítě manských dvorů, zajišťujících vojenské potřeby hradu Hluboké. Jakýmsi vrcholem těchto snah se měl stát vznik Karlshausu jako nového mocenského centra v severní části panství, ale nejen to: pod hradem mělo být vybudováno rovněž nové městečko, soustřeďující funkce ekonomické.
Karel IV. v této době významným způsobem stimuloval hospodářský rozvoj a prospěch královských měst v regionu. Roku 1351 udělil klíčová privilegia Českým Budějovicím, 1352 obdařil novými výsadami Písek a Vodňany.[23] Protože restituce Dolního Bukovska, pevně ovládaného Rožmberky, už nepřicházela v úvahu, zaměřil se panovník na jiné městské centrum ve stejném regionu, a sice Veselí nad Lužnicí: během roku 1359 přešlo patronátní právo k veselskému kostelu z vyšebrodského kláštera na krále,[24] v roce 1362 potom Karel IV. udělil městečku Veselí všechna práva a svobody, jichž užívalo město České Budějovice.[25] Listina z roku 1360 dokládá rovněž Karlův zájem o další městečko v oblasti hlubockého panství, totiž o Lišov, ležící na frekventované spojnici mezi Českými Budějovicemi a Třeboní, kudy mířila doprava na Moravu a do Dolních Rakous.
Přesnou dobu založení hradu Karlshausu neznáme, na základě známých historických okolností však lze alespoň vyslovit jistou hypotézu. Svým názvem na sebe prozrazuje původ v době vlády Karla IV., jeho případné větší stáří nelze nijak doložit a je zcela nepravděpodobné. Za stávajícího stavu vědomostí tedy není důvod pochybovat, že vznik spadá do období největšího vzepětí výstavby karlovských hradů v padesátých letech 14. století. Připravovaný zákoník Maiestas Carolina v roce 1355 vypočítává královské hrady, jež mohou být zastaveny na omezenou dobu, a to včetně relativně méně významných jihočeských lokalit, jako byl Protivín a Mladá Vožice.[26] Že mezi nimi chybí Karlshaus, lze z logiky věci vysvětlit dvěma způsoby: buď dosud neexistoval, anebo směl být volně zastavován, což by ovšem značně překvapovalo u zcela nového hradu, vybudovaného v královském zájmu. Předpokládejme tedy, že hrad ještě nestál, a že území hlubockého panství dosud ovládal zástavní držitel Vilém z Landštejna. Nabízí se tedy další časová souvislost: v dubnu 1356 Vilém náhle zemřel, čímž zástava patrně vypršela a návrat Hluboké do královské držby, znamenající posílení Karlových mocenských pozic v regionu, mohl rozjitřit již déle trvající odpor pánů z Rožmberka vůči panovníkovi. Přední jihočeský šlechtický rod, který za Karlovy vlády nepatřil právě k exponovaným činitelům králova dvora, a cítil se proto zkracován ve svých politických právech. Nyní se k opozici v politické sféře přidružilo ještě ohrožení hospodářských zájmů rožmberského rodu, reprezentovaného v té době bratry Petrem, Joštem, Oldřichem a Janem z Rožmberka. Právě na jaře 1356 došlo v jižních Čechách k drobným potyčkám a útokům na královské zboží, ale rožmberští sourozenci nedokázali získat natolik mocné spojence, aby jejich odboj měl naději na úspěch.[27] Ke smíru mezi Rožmberky a Karlem IV. došlo uzavřením smlouvy z 21. června 1356. Příslušná listina je formulována zcela obecně, aniž by z ní byla patrná konkrétní příčina rozbrojů.[28]
Spor však ukončen nebyl, naopak se zdá, že se objevil nový důvod k jeho rozdmýchání. Zjara následujícího roku se totiž znesvářené strany opět usmiřovaly, což bylo zpečetěno 9. března 1357 v Sulzbachu – Petr a Jošt z Rožmberka tehdy i jménem svých bratrů Oldřicha a Jana slíbili císaři poslušnost. Formulací své úvodní obecné části se listina podobá smlouvě z 21. června 1356, je k ní ale připojena další pasáž, pro nás nesmírně důležitá: strany se v ní smluvily na ukončení rozepří o hranice a meze hradu Karlshausu, panství a statku náležejícího ke královské komoře, a přímo se dotýkajícího panství Rožmberků (super limitibus, metis et terminis castri Karlshaus et aliis quibuscunque confinibus). Jádrem sporu z let 1356/1357 se tedy zřejmě stal panovníkův pokus o nové vyměření hranic, a není vyloučeno, že předmětem rožmberské nevraživosti byl i samotný nově vznikající hrad.
Sulzbašská listina z 9. března 1357 obsahuje první výslovnou zmínku o Karlshausu, a je tedy datem ante quem, kdy už hrad nepochybně existoval. Jestliže Karel IV. za života zástavního držitele Viléma z Landštejna nemohl prakticky disponovat s hlubockým panstvím, a jestliže smír z června 1356 se ještě Karlshausu výslovně netýkal, můžeme nastolit domněnku, že stavba hradu mohla začít někdy v létě 1356 a nejpozději v zimě 1356/1357 mohly být nově vytýčeny hranice královského zboží v této oblasti, jež vyvolaly nelibost Rožmberků. Jejich doména s místním střediskem v městečku Dolním Bukovsku totiž přímo navazovala na území, podřízené Karlshausu. Je asi příliš nadsazená myšlenka, že by se nový hrad Karlshaus jako takový stal cílem vojenského útoku Rožmberků, máme-li se držet znění smlouvy, šlo v první řadě o hranice.
Vlastní stavba, dispozice a architektura hradu je předmětem stavebně-historického rozboru na jiném místě. Zde můžeme alespoň učinit několik poznámek, co se týče použitého materiálu a jeho možných zdrojů. Základní stavební hmotou byl kámen, pravděpodobně získaný hloubením mohutného příkopu v navětralém skalním podloží. Pro výrobu náročnějších kamenických článků (okenních ostění, portálů, sedile apod.) však posloužil nejspíše kámen dovážený. Zajímavá zmínka o nálezu takových prvků pochází z roku 1909: „Na Hrádku u Purkarce byla nalezena raně gotická kružba okenní a jiné kusy architektonických detailů (celkem 16) z vápence tesané“.[29] Jestliže se skutečně jednalo o vápenec, pak by jako nejbližší možný zdroj přicházely v úvahu vápencové lomy v údolí potoka Rachačky (2,7 km ZSZ od Purkarce), písemně doložené od 16. století, odkud ostatně mohlo pocházet i vápno k přípravě zdicí malty. Kromě toho byly při stavbě Karlshausu ojediněle použity také cihly, jejichž zlomky se nacházejí v prostoru zaniklého východního křídla, a jedna cihla je zapuštěna v kamenném zdivu poblíž jižního nároží hradu. Odpovídá to pozvolnému rozšíření stavební keramiky na Českobudějovicku v době kolem poloviny 14. století. Původ těchto cihel je samozřejmě zcela hypotetický, ale opět lze upozornit na panskou cihelnu hlubockého panství v Rachačkách, existující nejpozději v raném novověku a možná i mnohem dříve.
Účel a význam hradu Karlshausu
Ptejme se nyní po účelu a významu nového hradu z hlediska českého panovníka. Ve srovnání s dobou posledních Přemyslovců nebylo zakládání královských hradů v době Karlově zdaleka častým jevem, Karel IV. jich za své vlády nechal vybudovat „pouze“ šest – hradní novostavby doplnily stávající síť mocenských opor a jejich vznik byl zpravidla velmi dobře odůvodněn. Ani vznik Karlshausu tedy – s nadsázkou řečeno – nemohl být dílem jakési náhody či dokonce rozmaru.
Podobně jako většina středověkých opevněných sídel, byl také Karlshaus polyfunkčním objektem, a jeho založení mělo jistě více příčin. V literatuře se objevující pokusy o pojmenování původní převládající funkce – lovecký hrad, mýtný hrad – nejsou nijak podloženy a lze je většinou označit za neopodstatněné. Jako velmi pravděpodobná se jeví již výše naznačená představa, že Karlshaus byl dobově podmíněným plodem soupeření mezi králem a předními jihočeskými velmoži, pány z Rožmberka. Mezi oběma stranami docházelo zejména v padesátých letech 14. století ke hledání mocenské rovnováhy, majícímu ovšem charakter poměrně rychle se střídajícího kolísání vzájemných vztahů, kdy epizody smíru a loajality byly vystřídány novým napětím a eskalací nepřátelských postojů. Jedním z průvodních jevů této situace bylo budování nových opevněných sídel, po architektonické stránce až nápadně naddimenzovaných, zakládaných poměrně blízko jiných existujících důležitých center, a proto zdánlivě „nadbytečných“: Rožmberkové po roce 1349 stavěli nedaleko sídelního Českého Krumlova komfortně vybavený Maidštejn (Dívčí Kámen) a od roku 1355 hrad Helfenburk v sousedství města a hradu Bavorova. K založení Helfenburku obdržel Jan z Rožmberka 21. května 1355 písemné povolení od Karla IV., s největší pravděpodobností jako odměnu za prokázanou pomoc při ohrožení krále v italské Pise (odtud také název hradu).
Nejpozději na jaře 1356 však nastalo nové zhoršení vztahů mezi králem a Rožmberky, a snad i k vojenskému ohrožování panovnických držav z rožmberské strany. V dubnu 1356 navíc zemřel nejvyšší purkrabí Vilém z Landštejna, Karlův oblíbenec a hlavní činitel prokrálovské politiky na rozjitřeném jihu Čech. Jeho smrtí ztratil král důležitou oporu, ale současně zřejmě získal nazpět do svých rukou hlubocké panství, dříve zastavené Landštejnovi, a mohl s ním začít volně disponovat. Severní část zeměpanského Hlubocka navazovala na zboží arcibiskupského panství Týn nad Vltavou, ale současně hraničila s rožmberským územím na protějším, pravém břehu Vltavy, takže se jevila jako vhodný prostor pro demonstraci panovníkovy svrchovanosti. Jedním z hlavních podnětů k založení nového hradu, i nedalekého městečka, tedy pravděpodobně bylo zřetelným způsobem vyjádřit nároky krále na mocenské i hospodářské ovládnutí oblasti. Právě taková demonstrativní funkce hradů jakožto zástupných symbolů moci svého držitele je v poslední době historiky a kastellology zkoumána a zdůrazňována.[30] Hradní politika středověkých vrchností do jisté míry připomínala šachovou partii, kdy se hráč každým tahem snaží ovládnout pole, a umístit figuru (hrad) do takové pozice, z níž ohrožuje soupeře, a donutí ho k defenzivě.
Zdálo by se, že výstavba hradu jen za účelem mocenské demonstrace je nepřiměřeně nákladnou záležitostí. Uvažme ale přitom, jak ohromné prostředky vynakládal panovnický dvůr na různé druhy reprezentace a okázalé ceremoniály, které by modernímu člověku mohly připadat nadbytečné, které však ve středověkém způsobu myšlení byly důležité pro udržení společenského statusu a v případě vladaře také královské autority. Ve stínu například korunovačních rituálů se pak vybudování menšího hradu bude jevit jako podnik poměrně skromný. Navíc, hrad typu Karlshausu skutečně mohl být pořízen s relativně nízkými náklady, zvláště bereme-li v potaz hmotné zázemí zdejších zeměpanských držav. Staveniště bylo pro panovníkovy záměry volně k dispozici, a samo zřejmě nabízelo dostatečné zdroje materiálu. Předpokládejme, že vykácení smíšeného lesního porostu v samotném prostoru budoucího hradu a předhradí, nebo v blízkém okolí, mohlo pokrýt spotřebu dřeva různého druhu, použitého pro stavební konstrukce a lešení. Vyhloubením mimořádně mohutného příkopu byl snad získán hlavní objem zdicího kamení, které v případě Karlshausu nevykazuje příliš velkou kvalitu; jde převážně o drobné ploché kameny, pocházející patrně z vrstev navětralého podloží (původ stavebního materiálu by ovšem měl být podroben petrografické analýze). Hlušina z hloubeného příkopu zároveň posloužila k navršení obvodového náspu. V dosahu se nacházela ložiska vápence, upotřebitelná pro výrobu zdicího pojiva. Obrovské a hustě osídlené hlubocké panství jistě poskytovalo dostatek robotních i námezdních pracovních sil pro hrubé zemní a stavební práce.[31]
Reprezentativní vyznění měla i samotná dispoziční podoba Karlshausu, který prakticky postrádá prvky aktivní obrany, pomineme-li možnost existence obranného podstřešního patra, po němž se nedochovaly stopy. V rozporu s fortifikačními požadavky se hrad obracel k příchozímu dlouhou boční stranou paláce, jíž kromě toho v nároží uzavírala výstavná kaple subtilní konstrukce, která mohla obranyschopnost sídla fatálním způsobem snížit. Vizuálně však musel být Karlshaus při čelním pohledu velmi působivý, a patrně se jevil větším, než ve skutečnosti byl. Značná míra rezignace na vojenskou složku stavby může napovídat, že hrad měl sice být varovným vzkazem pro Rožmberky, ale zároveň se reálně nepočítalo, že by konflikt dospěl do válečné fáze. Zmíněná kaple s polygonálním závěrem v nároží hradu mohla naopak podtrhovat zájem panovníka o duchovní ochranu hradu i okolní krajiny, a mohla být jakýmsi poselstvím smíru. Vzhledem ke všeobecnému nedostatku písemných pramenů nevíme ani o této kapli nic, neznáme její patrocinium, ani případné hmotné zajištění kaplanského místa. Můžeme potom jen spekulovat, zda mohl být duchovní rozměr místa posílen například uložením nějakých relikvií v této hradní kapli.
Demonstrativní účinek byl bezpochyby umocněn názvem hradu, odvozeným od jména velkého vladaře – Karlshaus, Karlshuzen, a to ve středověkém významu toho slova, tedy „Karlův hrad“. Je to ovšem příznačný rys i pro ostatní nové hrady Karlovy éry, jímž se jeho zakladatelské dílo liší například od hradů vzniklých v přemyslovské době. Vzpomeňme názvy Karlsburg (Tepenec), Karlsberg (Kašperk), Karlskrone (Radyně), Karlsfried a samozřejmě Karlstein. Jméno panovníka, trvale přítomné v krajině, samozřejmě napomáhalo k jejímu symbolickému ovládnutí. Ještě více než u samotného hradu to mohlo účinkovat u stejnojmenného městečka, jehož název – ač z principu pro sídliště městského typu nepříhodný – měl v běžné mluvě obyvatel rezonovat mnohem častěji.
Založení nového hradu tedy mělo symbolicky zdůraznit přítomnost královy vůle v odlehlé končině české panovnické domény. Zakladatelovým úmyslem však zcela jistě nebylo rozdmýchat stavbou hradu konflikt s Rožmberky, nebo vyvolat nový. Naopak, Karel jako mírotvůrce a nejvyšší garant zemského pořádku spíše pomýšlel na uklidnění poměrů a urovnání kolísavého vztahu s jihočeskými velmoži. Pokud by toto byl hlavní důvod k výstavbě Karlshausu, lze ho považovat za dosti pádný.
Středověký hrad ale vždy soustřeďoval více funkcí, už jeho samotný provoz to vyžadoval, a vedl k tomu i dobový pragmatismus. Jakkoli tedy jeden účel mohl převládat, přidružily se funkce druhotné, ať už měly charakter vojenský, administrativní, ekonomický, rezidenční, reprezentativní či jiný.
Přítomnost opevněného opěrného bodu jistě sama o sobě přispívala k zajištění bezpečnosti a stability v krajině, úkolem Karlshausu byla i vojenská ochrana zamýšleného městského centra. Kromě toho zde sídlil královský úředník (úředníci), jemuž podléhala správa královského zboží v severní části Hlubocka: reprezentantem panovnické moci na Karlshausu byl purkrabí, o němž se ale zachovala jen ojedinělá zpráva k roku 1364. Tehdy byl purkrabím Petr z Nasavrk, příslušník vladycké rodiny z Táborska.[32] Územní rozsah jeho pravomocí vymezovaly hranice, připomínané výše citovanou listinou z 9. března 1357. Zmínka o „hranicích hradu Karlshausu“ je mimochodem asi jediným písemně podchyceným faktem, s nímž lze pracovat při výkladu dalších funkcí hradu – znamená nejspíše, že nově založené sídlo se stalo centrem zvláštního zboží, určitým způsobem vyčleněného z rozsáhlejší panovnické domény.
K interpretaci Karlshausu jako loveckého sídla svádí přítomnost rozsáhlých lesů, prostírajících se podél vltavského údolí severně od Hluboké. Tato představa má však své slabiny. Především nejsou doloženy žádné pobyty Karla IV., například prostřednictvím datačních formulí vydaných listin, což by samo o sobě nemuselo překvapovat, jestliže by panovník využíval ústraní hradu, aby se vzdálil vladařských povinností (bylo však takové „soukromí“ v rámci královského dvora vůbec reálné?). Dalším argumentem je blízkost Hluboké, která stejně dobře mohla sloužit jako východisko loveckých kratochvílí, ale ani hlubocký hrad ve skutečnosti nebyl k panovníkovým pobytům příliš využíván. Kromě toho je dnešní pohled na krajinu zkreslen existencí velkých lesních obor na obou březích Vltavy, které však zakládali až pozdější držitelé hlubockého panství od 16. století. Obory vznikaly postupným scelováním lesního komplexu v prostoru zaniklých vesnic, zemědělských pozemků a rybníků, které tvořily součást středověkého stavu. V prostoru mezi Karlshausem a Hlubokou ležela například osada Zlatýšovice, která byla později zčásti přeměněna na panský dvůr a definitivně zanikla teprve za třicetileté války.[33] Soustavný povrchový průzkum pravobřežní Poněšické obory potom přinesl doklady poměrně hustého zemědělského osídlení v období vrcholného středověku, byť toto zřejmě zanikalo nejpozději v první polovině 14. století a už tehdy začalo být nejspíše zalesňováno.[34] Určitý význam ve správě a obhospodařování okolních královských hvozdů však hrad Karlshaus pravděpodobně měl, jak tomu nasvědčuje funkce lovčího, vykonávaná na konci 14. století z Purkarce, kam mohla být po opuštění hradu přenesena.
Podobně i domněnku o hradu určeném k vybírání mýta (cla) z provozu na řece Vltavě podnítila především právě bezprostřední blízkost řeky. Vazbu Karlshausu na říční dopravu nelze samozřejmě v obecné rovině vyloučit, avšak řádnou celní stanicí se hrad nestal: vypovídá o tom nařízení Karla IV., upravující v srpnu 1366 poměry ve vltavské plavbě, podle nějž mělo být clo vybíráno výslovně pouze u Hluboké, Újezdce, Zvíkova, Orlíku, Braníku a Vyšehradu.[35] Karlshaus tu jmenován není.
Městečko Karlshaus
K vojensko-administrativnímu centru, jímž byl samotný hrad, se podle Karlových záměrů mělo přidružit ještě středisko hospodářské v podobě městečka. Není zřejmé, zda obě lokace proběhly současně, anebo s určitým časovým posunem. Pro druhou variantu by snad mohla svědčit listina z roku 1357, kde je uveden hrad, ale městečko nikoli, přestože jistě mohlo provokovat Rožmberky z hlediska ekonomických zájmů. Jak jsme již výše naznačili, spadá panovníkova snaha o povznesení města Veselí nad Lužnicí do doby kolem přelomu padesátých a šedesátých let 14. století, což je zároveň nejpravděpodobnější období vzniku nového městečka u hradu Karlshausu. Přesné datum Karlova rozhodnutí znát nebudeme, a i kdybychom jej znali, bylo vlastně jen datem ustavení nové městské obce po stránce právní. Proces zrodu městečka jistě trval více let a zahrnoval v sobě rozměření půdorysu, zákup měšťanů a rozvržení dávek z nemovitostí, postupnou výstavbu, konstituování samosprávných orgánů a dalších městotvorných institucí, zisk hospodářských a jiných privilegií a celou řadu dalších skutečností. Je pravděpodobné, že tento proces se začal rozvíjet někdy v období mezi lety 1357 a 1364.
Autoři, zabývající se touto mimořádně zajímavou lokalitou, se shodli na závěru, že nové městečko nevyrostlo „na zeleném drnu“, nýbrž vznikalo přeměnou dosavadní vesnice Purkarce. Dokladem úzké vazby s hradem je prosazovaný název městečka, které se mělo jmenovat stejně – Karlshaus, což je poprvé doloženo k 20. červenci 1364 a naposledy 1370.
Klíčovým dokladem, svědčícím o zrodu nového městečka, je listina z 20. července 1364, kdy Karel IV. povýšil zdejší kostel na farní a potvrdil jeho hmotné zajištění. Raně gotický kostel v Purkarci byl vystavěn již kolem přelomu 13. a 14. století, v době budování sítě církevní správy na Hlubocku,[36] avšak jednalo se o filiální kostel, spadající pod pravomoc faráře v Zahájí. Sami představitelé městečka Karlshausu si 29. června 1364 vyžádali zřízení samostatné farnosti a stanovili výši platů, jež mají být odváděny faráři: z každé domovní parcely na náměstí 2 pražské groše (de domo sua et area in rinco seu foro) a z domků v kterékoli ulici po 1 groši (de gasa qualibet omnium platearum), a to z již existujících domů, ale i z těch, které mohou v budoucnu přibýt. Slíbili rovněž odvádět naturálie z každého lánu půdy. Farní chrám měl být obdařen stejnými právy jako kostel v Písku, což je další zajímavý doklad o postavení Karlshausu mezi královskými městy. Potvrzení fundace nové fary si tehdy od panovníka vyžádali „Jakub rychtář, Heinclin řečený Oder, Jan řečený Šram a ostatní přísežní a celá obec měšťanů nového městečka Karlshausu“ (Jacobus judex, Heniczlinus dc. Oder, Johannes dc. Sram et ceteri jurati totaque communitas oppidanorum novi oppidi Karlshaus), k čemuž nechali přivěsit „pečeť našeho městečka“ (sigillum nostri oppidi).[37]
Listina poskytuje cenné svědectví o tom, že v létě 1364 už v Karlshausu existovala plně zformovaná městská správa, představovaná rychtářem a konšeli (pro parte judicis et juratorum et universitatis oppidi nostri novi in Karlshaus), ale že také disponovala vlastní pečetí. To jsou základní atributy vyspělého právního prostředí městské obce. Představitelé městečka byli obdařeni i soudní pravomocí, a není vyloučeno, že mohli udělovat i hrdelní tresty; nelze to sice přímo doložit, ale o dávném hrdelním soudnictví Karlshausu/Purkarce vypovídá pomístní název Šibeniční vrch, doložený k roku 1718.[38] Zmínka o náměstí a ulicích navozuje oprávněnou představu, že při vysazení městečka došlo rovněž k urbanistické přeměně dosavadní vsi, totiž k vyměření centrálního tržiště a bočních ulic. Nepodařilo se však obsadit zdaleka všechny domovní parcely, takže pozdější vývoj, směřující opět k zemědělské vsi, urbanistickou strukturu karlovské lokace zcela setřel.
Současně s povýšením kostela na farní v červenci 1364 byl na novou faru králem Karlem dosazen první farář jménem Siegfried či Žibřid (Syfridus), dosavadní kněz v Netolicích.[39] Po jeho smrti panovník roku 1369 ustanovil farářem v Karlshausu (Karlshuzen) kněze Thomu z Ostrova.[40]
Jak hodnotit význam nového městečka v rámci královské domény? Zdá se, že Karlshaus/Purkarec měl svým způsobem nahradit dřívější zeměpanské tržní středisko v Dolním Bukovsku, ztracené za Jana Lucemburského ve prospěch Rožmberků, a v obecné rovině měl doplnit síť center městského typu ve zdejší krajině. K tomuto účelu byla vybrána zdánlivě velmi vhodná poloha, neboť nejbližší královská města ležela ve vzdálenosti zhruba 2 mil (České Budějovice, Veselí nad Lužnicí, Vodňany), takže ani eventuální udělení mílového práva pro novou městskou komunitu by nekolidovalo s mílovými právy sousedními. Nejbližší poddanská města se potom nacházela nejméně 1 míli od Karlshausu (Dolní Bukovsko, Týn nad Vltavou) nebo rovněž 2 míle (Lomnice nad Lužnicí, Netolice). Nově vysazené městečko Karlshaus leželo na dálkové cestě z Netolic k Dolnímu Bukovsku a Veselí nad Lužnicí, a zároveň také na vltavské vodní cestě. V okolní krajině, dnes do značné míry pokryté lesním porostem, lze na mnoha místech sledovat pozůstatky historických komunikací v podobě úvozových svazků, které se sbíhají k Purkarci. Rozvětvený systém úvozů se nachází kupříkladu podél nynější silnice do Chlumce, v zalesněném svahu 0,9–1,3 kilometru západně od středu Purkarce. Na pravobřežním území je jeho protějškem svazek úvozů v lesíku jihozápadně od Kostelce (1–1,4 km VSV od Purkarce), zřetelně nasvědčující dřívějšímu frekventovanému přechodu přes řeku v Purkarci. Další úvozy, směřující od Purkarce v jihojihovýchodním směru k Poněšicím, jsou patrné v pravobřežních svazích vltavského údolí. Výrazný svazek starých úvozových cest sbíhá rovněž po svahu pravého břehu přímo naproti hradu Karlshausu, a může snad vypovídat o existenci druhého říčního přechodu pod hradem. Přerušovaná linie jednotlivých úseků zaniklé komunikace se táhne ze severu, od Týna nad Vltavou přes Litoradlice a západně od Jeznice, opět směrem k Purkarci.[41]
Hrad a městečko Karlshaus měly vytvořit nové administrativní, hospodářské a mocenské centrum v dosud poněkud odlehlé části panovnické domény. Obě tato královská založení je tedy třeba chápat ve vzájemné vazbě, nikoli každé zvlášť.
Zánik hradu a stagnace městečka Karlshausu
Karlovská lokace nového městečka s hradem již v prvních desetiletích své existence neprokázala dostatečnou životaschopnost. Poslední písemná zpráva o hradě pochází z roku 1370, a sice v souvislosti, která naznačuje pokles Karlova zájmu o tuto lokalitu: Karel IV. tehdy dal Johanně, nevěstě svého syna Václava, jako věno 15.000 kop grošů a do zástavy Hlubokou, Domažlice a Stříbro – pokud by zástavu do roka nevyplatil, slíbil Johanně přenechat města a hrady Sušici, Vodňany a Karlshaus.[42]
Roku 1379 už se Karlshaus nepřipomíná mezi královskými statky,[43] což může mít řadu vysvětlení. Hrad se mohl přechodně nacházet v zástavní držbě, mohl být znovu připojen ke hlubockému panství jako druhořadé správní sídlo, nebo byl opuštěn a ponechán svému osudu. Ačkoli někteří autoři připouštějí, že ke zkáze hradu mohlo dojít až za husitských válek,[44] zdá se pravděpodobnější jeho zánik už na sklonku vlády Karla IV. či nejpozději za Václava IV. Hrad bez stavební údržby případně mohl ještě nějakou dobu plnit některé funkce v rámci správy královského zboží, ale snad jen v omezené míře. Roku 1377 svěřil Václav IV. hájení zdejších královských lesů dědičně kuchaři Kundovi, jemuž za tuto službu postoupil lán a další majetek v Purkarci. Není vyloučeno, že šlo o přenesení jedné z pravomocí, kterou dříve vykonávali úředníci na hradě Karlshausu.
Příčina zániku hradu snad tkvěla v samotném důvodu jeho zbudování. Jestliže měl Karlshaus v roce 1356 upevnit panovníkovu pozici na neuralgickém pomezí královských a rožmberských držav, a jestliže kolem přelomu 50. a 60. let 14. století došlo k vyhasnutí vzájemných sporů,[45] nelze se divit, že Karel ztratil o hrad přímý zájem. Nápadným jevem je tu naprostý nedostatek písemných zpráv, který může mít sám o sobě výpovědní hodnotu, tím spíše v karlovské éře, kdy naopak písemností všeobecně přibývá. Nikde v pramenech církevní provenience se dokonce nepřipomíná ani hradní kaple, ačkoli druhá polovina 14. věku již nabízí dosti obsáhlou pramennou základnu, evidující nároky ke kněžským beneficiím. Hrad Karlshaus se ocitl stranou Karlovy pozornosti, roku 1370 byl sice dosud funkčním objektem, ale král s ním nakládal jako se zastavitelným, tedy potenciálně postradatelným majetkem. Vzhledem ke krátké době existence nezjišťujeme na Karlshausu žádné následné stavební fáze, a není vlastně ani jisté, zda byla stavba vůbec dokončena dle původního záměru.
Ani městečku v blízkosti hradu se zřejmě od začátku příliš nedařilo. Jak víme, v roce 1364 zůstávala část rozměřených domovních parcel prázdných, a nelze předpokládat, že by se situace v tomto směru později zlepšila. Neujal se ani název Karlshaus a již od sedmdesátých let 14. věku bylo užíváno opět tradičního jména Purkarec. Lokalita stagnovala, a přestože se až do 17. století označovala statutem městečka, fakticky už se nelišila od běžných vesnic. Příčiny stagnace a neúspěchu lze nejspíše vidět v souhře několika nepříznivých faktorů. Jednak to byla odlehlá poloha Karlshausu/Purkarce, a teprve postupně se vyvíjející systém komunikací. Není jasné, jakým způsobem zde cesta ve středověku překonávala tok Vltavy – pokud tu existoval pouze brod, lze předpokládat sezónní přerušení komunikace v době zvýšeného průtoku. Je třeba si rovněž uvědomit skutečnost, že síť tržních míst a obchodních vztahů ve zdejším regionu se v podstatě stabilizovala již ve druhé polovině 13. století, kdy vznikla většina měst a městeček, jimiž byla krajina „přesycena“. Nově založené městečko si tedy jen obtížně budovalo obchodní vazby, zvláště pokud připočteme určitou konzervativnost kupců, majících „naučené“ a osvědčené komunikační trasy a tržní odbytiště. Nelze vyloučit ani obstrukce ze strany Rožmberků, kteří mohli aktivně zasáhnout a zakazovat svým poddaným prodávat své zboží na trhu v novém královském městečku; tento nátlakový prostředek uplatňovali proti svým ekonomickým konkurentům (např. královským Českým Budějovicím) i v pozdějších stoletích.
Zásadním způsobem se ovšem na neúspěchu městské lokace Karlshausu podepsala celková demografická stagnace po polovině 14. století, kdy v důsledku morové epidemie a souhrou dalších nepříznivých společensko-ekonomických faktorů došlo k úbytku obyvatelstva, dozněla kolonizační činnost a mnohá lidská sídla začala naopak zanikat.[46] Padesátá a šedesátá léta 14. věku tedy nebyla vhodným obdobím pro zakládání nových městských center už proto, že vzhledem ke klesající demografické tendenci se nepodařilo zajistit dostatečný počet zájemců o parcely v nově vyměřené městské lokaci.
Závěr
Ojedinělý záměr Karla IV. založit v jižních Čechách nové městečko s hradem celkově ztroskotal na nepříznivých hospodářských a demografických poměrech, a v případě hradu také na změně zakladatelových priorit. Jakmile pominuly hlavní důvody existence nového hradu, zřejmě se ukázalo, že vytvoření samostatného zboží Karlshausu bylo z hlediska administrativního i ekonomického neuváženým krokem. Správní a mocenské úlohy mohla i nadále bez problémů plnit blízká Hluboká, která za téměř jedno století měla v rámci krajiny již vytvořené a stabilizované hospodářské, komunikační a další vazby.
Neúspěšný, a celkově nedotažený pokus Karla IV. o vybudování nového centra na severním Hlubocku ovšem i přes to patří k mimořádně zajímavým kapitolám nejen z oblasti kastellologie, nýbrž také středověkého urbanismu, správních a hospodářských dějin.
PhDr. Daniel Kovář
Státní okresní archiv České Budějovice
Rudolfovská 40
370 01 České Budějovice
České Budějovice, říjen 2018
[1] SCHALLER, Jaroslav: Topographie des Königreichs Böhmen, XIII. díl, Budweiser Kreis. Praha a Vídeň 1789, s. 36.
[2] SOMMER, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen, IX. díl, Budweiser Kreis. Praha 1841, s. 46.
[3] HEBER, František Alexandr: České hrady, zámky a tvrze, třetí díl, Jižní Čechy (nové, přeložené vydání). Praha 2008, s. 83 a 86.
[4] MIKUSCHKOWITZ, Carl: Statistische und geschichtliche Uibersicht der hochfürstlich Schwarzenberg´schen Herrschaft Frauenberg, II. díl (rukopis uložen ve Státním oblastním archivu v Třeboni), s. 60–64 + příloha.
[5] KOLÁŘ, Martin: Karlshaus, hrad a městečko v Čechách, kde stály. Památky archeologické, roč. 10, 1874, s. 141–154.
[6] SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky a tvrze království Českého, VII. díl, Písecko. Praha 1890, s. 155–158.
[7] NOVOTNÝ, Vojtěch: Město Karlshauz-Purkarec. Budivoj, roč. 43, 1907, č. 55, 56, 57 a 58.
[8] LECHNÝŘ, V. J.: Karlův hrádek. Jihočeská jednota, roč. 5, 1943, č. 38.
[9] JANOUŠKOVÁ, Martina: Karlův hrádek u Purkarce. Hláska, roč. 9, 1998, č. 2, s. 27–29.
[10] JINDRA, Jiří: Tajemný hrad Karlshaus. Českobudějovické listy, 15. 7. 2006, sobotní příloha.
[11] VERBÍK, Antonín: Purkarec. Minulost a socialistická přítomnost jihočeské obce. České Budějovice 1983, zejm. s. 12–21 a 292–293.
[12] KAŠIČKA, František – NECHVÁTAL, Bořivoj: Oblast Hluboké nad Vltavou – vývoj a stavební podoba středověkých sídlišť do husitského období. Archaeologia historica, 17, 1992, s. 291–303.
[13] MENCLOVÁ, Dobroslava: České hrady, 2. díl. Praha 1976, s. 8, 64, 72–73 a 177.
[14] DURDÍK, Tomáš: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 1999, s. 190–191; DURDÍK, Tomáš: Nástin vývoje hradů a tvrzí na okrese České Budějovice. In: A. Beneš – J. Michálek – P. Zavřel: Archeologické nemovité památky okresu České Budějovice, díl I., Soupis a studie. Praha 1999, s. 132–133; DURDÍK, Tomáš – SUŠICKÝ, Viktor: Zříceniny hradů, tvrzí a zámků. Jižní Čechy. Praha 2002, s. 32–35.
[15] Kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 5. díl, Jižní Čechy. Praha 1986, s. 103.
[16] SUDOVÁ, Martina: Hrady na Vltavotýnsku. Týn, Újezdec a Karlshaus. Plzeň 2003.
[17] KOVÁŘ, Daniel: Tvrze, hrady a zámky Českobudějovicka. České Budějovice 2011, s. 170–174.
[18] HAUSEROVÁ, Milena: Teplovzdušné vytápění ve středověku. In: Svorník, č. 1. Sborník příspěvků z 1. konference stavebně historického průzkumu 4.–6. 6. 2002 v Zahrádkách u České Lípy. Vývoj a funkce topenišť. 2003, s. 71.
[19] ZÁRUBA, František: Hradní kaple. II. Doba lucemburská. Praha 2015, zejm. s. 92–96 a zmínky na s. 14, 15, 17, 25, 26, 50 a 112.
[20] ŠIMŮNEK, Robert: Karel IV. a Rožmberkové v 50. letech 14. století. Rituály moci a hledání modu vivendi. Husitský Tábor, 17, 2012, s. 69–103, zde zejm. 87–94.
[21] NĚMEC, Richard: Architektura – Vláda – Země. Rezidence Karla IV. v Praze a zemích Koruny české. Praha 2015, s. 114, 143, 195 a 199.
[22] KAVKA, František: Královská doména Karla IV. v Čechách a její osudy. Numismatické listy, roč. 33, 1978, č. 5–6, s. 129–150; ŠIMŮNEK, Robert: c. d., zejm. s. 72–73.
[23] ČELAKOVSKÝ, Jaromír: Codex juris municipalis, II. Privilegia královských měst venkovských v království Českém z let 1225 až 1419. Praha 1895, s. 455–457 a 489–490.
[24] TINGL, František Antonín: Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidioecesim, I. díl (1354–1362). Praha 1867, s. 88 a 104.
[25] HAAS, Antonín (ed.): Codex iuris municipalis, IV/1. Privilegia nekrálovských měst českých z let 1232–1452. Praha 1954, s. 132–133, č. 84.
[26] Majestas Carolina latině i česky. Archiv český, III. díl. Praha 1844, s. 85–88.
[27] SPĚVÁČEK, Jiří: Karel IV. Život a dílo (1316–1378). Praha 1979, s. 284.
[28] MENDL, Bedřich (ed.): Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars VI (1355–1363), fasciculus I. Praha 1928, s. 198–199, č. 370 a 371.
[29] Výkopy a nálezy. Časopis Společnosti přátel starožitností českých, roč. 17, 1909, s. 182.
[30] Obecně např. DURDÍK, Tomáš: K otázce demonstrační architektury na českých hradech. Zprávy památkové péče, roč. 64, 2004, č. 2, s. 118–123; TÝŽ: K problematice výskytu demonstrační architektury na českých hradech. Muzejní a vlastivědná práce/Časopis Společnosti přátel starožitností, roč. 42, 2004, s. 123–125. V kontextu karlovské architektury viz NĚMEC, Richard: c. d., zejm. s. 183–186. V rovině vztahu s jihočeskými Rožmberky viz ŠIMŮNEK, Robert: c. d., zejm. s. 87–94.
[31] Okolní obyvatelstvo bylo nepochybně velkou měrou zapojováno do výstavby hradů; nasvědčuje tomu například zmínka v Karlově listině, jež vymezovala kompetence v oblasti, kde Karel ještě jako moravský markrabě v roce 1340 zakládal hrad Tepenec – viz EMLER, Josef (ed.): Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars IV. (1333–1346). Praha 1892, s. 313, č. 796.
[32] BOROVÝ, Klement (ed.): Libri erectionum archidioecesis pragensis saeculo XIV. et XV. Liber I (1358–1376). Praha 1873, s. 48–49, č. 95; KOLÁŘ, Martin: c. d., s. 146.
[33] PLETZER, Karel: Zaniklé osady okolí Hluboké nad Vltavou a Lišova. Jihočeský sborník historický, roč. 42, 1973, s. 3–5.
[34] HAVLICE, Jiří – MACHULA, Jan: Zaniklé středověké lokality v Poněšické oboře. Archeologické výzkumy v jižních Čechách, 29, 2016, s. 265–276.
[35] KÖPL, Karl: Urkundenbuch der Stadt Budweis in Böhmen, I. Band, 1. Hälfte (1251–1391). Praha 1901, s. 93–96, č. 139.
[36] LÍBAL, Dobroslav: Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek. Praha 2001, s. 420.
[37] BOROVÝ, Klement (ed.): Libri erectionum archidioecesis pragensis saeculo XIV. et XV. Liber I (1358–1376). Praha 1873, s. 48–49, č. 95. Český překlad listiny viz VERBÍK, Antonín: c. d., s. 292–293.
[38] KOVÁŘ, Daniel: Historická popraviště Bechyňského kraje. Přehled a zhodnocení průzkumu z let 2006–2009. Archeologické výzkumy v jižních Čechách, č. 22, 2009, s. 215; VERBÍK, Antonín: c. d., s. 52–53.
[39] EMLER, Josef (ed.): Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidioecesim, díl I/2 (1363–1369). Praha 1874, s. 51.
[40] TINGL, František Antonín (ed.): Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidioecesim, díl II (1369–1373). Praha 1868, s. 13.
[41] Viz např. JOHN, Jan – KOVÁŘ, Daniel: Poklady z domu U Slabých v Týně nad Vltavou. České Budějovice 2017, s. 11–12.
[42] KOLÁŘ, Martin: c. d., s. 150; SEDLÁČEK, August: c. d., s. 157.
[43] SEDLÁČEK, August: c. d., s. 157.
[44] Opět včetně SEDLÁČKA, A.: c. d., s. 157.
[45] ŠIMŮNEK, Robert: c. d., s. 98.
[46] Souhrnně viz např. FIALOVÁ, Ludmila – HORSKÁ, Pavla – KUČERA, Milan – MAUR, Eduard – MUSIL, Jiří – STLOUKAL, Milan: Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha 1996, s. 55–70.
