marian
Hrad Karlshaus, výsledky povrchového průzkumu a stavebně historický rozbor
Povrchový průzkum areálu hradu byl prováděn v letech 2014 a 2015 za účasti D. Kováře, R. Kocandy a P. Měchury. Výsledkem povrchového průzkumu hradu byly skici půdorysu hradního jádra v úrovni přízemí a 1. patra, skica řezu jádrem a skica celkové situace, která umožnila upřesnit průběh opevnění.
Celková situace
Situaci ostrožny, na níž byl hrad založen, výstižně ukazují nejméně dva plány z 19. stol. Jeden z nich, jehož autorem je B. Kutina (před r. 1890), publikovala M. Sudová, druhý pak D. Kovář (z poloviny 19. stol., bez uvedení autora). Při srovnání se situací na místě se ukázalo, že tyto nejstarší známé plány jsou poměrně přesné, a také, že terénní situace se od doby, kdy byly pořízeny, významně nezměnila. To lze ostatně konstatovat i pro stav zachování zdiva hradní zříceniny, což ukazuje zejména vyobrazení Jana Michaela Falty na mapě z r. 1804. Zvýšila se úroveň hladiny Vltavy; původní převýšení hradního ostrohu zachycuje rytina Pavlíny ze Schwarzenbergu, rovněž z r. 1804; oba významné doklady podoby lokality před více než dvěma stoletími rovněž publikoval D. Kovář.
Předhradí
Na severní straně přiléhá k hradnímu jádru předhradí nepravidelně vejčitého tvaru. Jeho opevnění tvoří poměrně nízký val, jenž však není dochován po celém obvodu.
Prakticky se vytrácí na západní straně, kde tak za dnešního stavu tvoří hranici předhradí spíše jen hrana svahu. Val předhradí je přerušen v místě, kam dnes ústí přístupová cesta od městečka Purkarce; velmi pravděpodobně je to poloha původní vstupní brány.
Malá výška valu nevylučuje existenci zdi na jeho koruně; to by ovšem mohl potvrdit nebo vyvrátit pouze archeologický výzkum. Nebyla-li zde zeď, je třeba předpokládat alespoň palisádu, ta se však pro královský hrad – i když jen pro opevnění předhradí – jeví jako nedostatečně reprezentativní a mohla by svědčit o výstavbě ve spěchu či o dodatečném zřízení celého opevněného předhradí. Val se nápadně rozšiřuje na JV konci; na tomto místě byly nalezeny doklady existence nějaké stavby, skutečně užívané (zlomky keramiky) a zaniklé patrně požárem (hrudky vypálené mazanice). Jinde po celém obvodu této fortifikace žádné viditelné doklady staveb nejsou, ostatně podobně je tomu i v ploše předhradí. Ani zde povrchový průzkum zřetelné doklady zástavby dosud nezachytil, a tak bez archeologického výzkumu nelze jednoznačně prokázat, zda a případně v jaké podobě bylo předhradí zastavěno.
Jádro hradu
Jádro hradu má přibližně tvar trojúhelníka, jehož dva vrcholy jsou jakoby seříznuty. Zbývající tupoúhlý vrchol směřuje takřka přesně k jihu. Celý obvod jádra lemuje příkop, převážně vysekaný do skalního podloží. Příkop je nejhlubší na severní straně proti předhradí; tam dojem z jeho hloubky ještě výrazně zvyšuje val. Val byl navršen na vnější straně příkopu, jeho výška však kolísá. Je přerušen v místě, kde cesta vede do jádra přes novodobý dřevěný most. Západně od tohoto vstupu se val poněkud snižuje, ale také výrazně rozšiřuje, jako by byl rozvezen. Nevýrazné terénní útvary však svědčí spíše o tom, že zde byl do valu vestavěn nějaký objekt, snad stavení obsahující bránu a průjezd. Tento dojem posiluje nález tesaného pískovcového kvádru na tomto místě; ten by mohl pocházet z architektonické výbavy tohoto objektu. Plocha jádra hradu působí na první pohled jako rovná, ve skutečnosti se však mírně svažuje k jihu. Toto klesání je daleko více patrné, sledujeme-li, jak se mění úroveň dna příkopu. Na jižní straně je příkop nejmělčí a val nejnižší. Na rozdíl od některých dříve publikovaných situačních plánů či půdorysů (např. D. Menclová 1972, odtud pak převzato do dalších publikací), na nichž je průběh vnějšího valu jádra přerušen, probíhá tato fortifikace kontinuálně s výjimkou již uvedeného místa – vstupu na novodobý most přes příkop. Příkop je na jediném místě, a to poblíž jižního vrcholu jádra částečně zaplněn náspem z kamene. Jde zjevně o recentní úpravu, která umožňovala překonat příkop v jeho nejmělčím místě a vstoupit stezkou po svahu do jádra v úseku, kde se prakticky nedochovala obvodová zeď.
Jak je typické u hradů s důslednou obvodovou zástavbou, tvořila obvodová hradba zároveň vnější stěnu jednotraktových křídel obklopujících nádvoří. Někde v jeho ploše měla být podle staršího popisu studna. Její poloha není v současné době známá a informaci tak nelze ověřit. Vzhledem k charakteru podloží a značnému převýšení plochy nádvoří nad hladinou Vltavy (toto převýšení bylo ve středověku ještě větší) lze uvažovat o tom, že musela mít značnou hloubku, případně že nešlo o studnu, ale o cisternu, v níž byla shromažďována srážková voda. Bez archeologického výzkumu zůstává poloha a charakter zdroje vody pro hrad pouze v poloze úvah.
Jádro hradu – rozbor dispozice
Hlavní vstup do jádra hradu vede z plochy předhradí po dřevěném mostu do někdejšího průjezdu brány (1.1). Průjezd je vymezen dvěma zdmi, jež se dochovaly v nestejné výšce. Zatímco východní z nich nedosahuje ani do výše stropu průjezdu, stojí zeď západní v rozsahu někdejšího prvého patra. Přibližně uprostřed obou zdí byly zřízeny výklenky sedilií. Na fragmentárně, ale lépe dochované západní nice zůstal zbytek segmentového záklenku, provedeného z lomového kamene, v dolní části pak kamenná lavice, která jednoduchým profilem přesahuje líc zdi. Na této lavici spočívají dochované spodní díly stojek – dvou krajních a jedné střední. Všechny díly jsou zhotoveny z poměrně hrubozrnného pískovce nažloutlé až světle oranžové barvy. Jde o jediné zbytky architektonických článků z vybavení hradu, jež se zachovaly in situ. Všude jinde byly takové prvky vytrhány a odvezeny; tesaný kámen bylo možné s výhodou druhotně použít v mladších stavbách, a to tím spíše, že v nejbližším okolí se vhodný pískovec zřejmě nevyskytoval. To, že se právě zbytky sedilií, nejsnáze přístupné pro zcizení, zůstaly na místě, lze snad vysvětlit tím, že byly v době rabování překryty sutí ze zřícených zdí, a tedy skryty pod tehdejší úrovní terénu.
Průjezd byl na obou stranách uzavřen průčelní zdí s branou; jeho šířka vylučuje „klasické“ řešení se samostatným portálem vstupu pro pěší. Po průčelních zdech zbyly jen jizvy v místech, kde se napojovaly na západní zeď brány. Východní i západní zeď jsou znatelně silnější než vnější obvodová zeď jádra v dochovaných úsecích. Mohlo to být právě proto, že do ní byly zahloubeny niky sedilií. Větší síla zdiva však umožňuje i uvažovat o vyvinutí brány do podoby věže, alespoň mírně převyšující obvodová křídla, která si logicky představujeme jako výškově více méně vyrovnaná. Průjezd měl rovný strop, jak dokládá řada blízko sebe situovaných kapes v západní zdi. Kapsy jsou kulaté, strop tedy nebyl z hraněných trámů, ale neotesaných kulatin. Lépe dochovaná západní zeď brány je i v úrovni 1. patra plná, bez otvorů. Byla zde místnost půdorysně odpovídající průjezdu v přízemí (2.1).
Brána byla asymetricky situována v severním křídle, jež se právě u její západní zdi mírně lomí. Větší úsek traktu na východ od průjezdu si dosud zachoval výrazný relikt obvodové zdi s náznaky dělících příček. Z nádvorní zdi se dochovalo mnohem méně, líc je viditelný pouze v úseku při bráně. Díky stopám po příčkách si lze představit dispoziční rozdělení v úrovni přízemí. K průjezdu přiléhala větší místnost obdélného půdorysu (1.2), jež musela být přístupná přímo z nádvoří. Také okenní otvor (případně otvory) mohly být pouze v nádvorní zdi. Sousední místnost (1.3) byla výrazně menší a příčka, která ji od předchozí oddělovala, byla podle dochovaných stop provázána se severní obvodovou zdí jen občas. Obě místnosti byly kryty plochým stropem s poměrně hustě kladenými trámy, uloženými do kapes, zeslabení vnější obvodové zdi v úrovni 1. patra zde vytváří patrový ústupek. Dispozice v úrovni 1. patra odpovídala přízemí, dochován je však pouze větší úsek severní obvodové zdi se stopami dělících příček. Větší místnost (2.2) měla nepochybně alespoň jedno okno v severní zdi; z něho zůstala část špalety. Dělicí příčka je důkladně spojena s obvodovou zdí, ale až ve výšce cca 1m nad řadou stropních kapes, níže až k někdejší podlaze je vnitřní líc obvodové zdi hladký. Malou místnost (2.3) osvětlovala dvojice užších hrotitých oken, jejichž špalety se rozevírají ven. Dokládají existenci vnitřní tepelné izolace, tvořené roubenou dřevěnou konstrukcí, šlo tedy o roubenou či dřevem vyloženou obytnou místnost. Vzhledem k tomu, že líc zdiva je rovný a hladký, bez otisků kuláčů, byly dřevěné stěny roubeny z hraněných trámů nebo z fošen. Vyloučit nelze ani konstrukci rámovou s nárožními sloupky s drážkami pro pera na koncích trámů či fošen.
Na východní straně bylo severní křídlo zakončeno hradní kaplí (1.4 – 2.4) s krátkou obdélnou lodí a polygonálně uzavřeným kněžištěm ve stejné šíři, zřejmě bez výrazného oddělení vítězným obloukem (?). Závěr kaple tvořený pěti stranami osmiúhelníka měl na nárožích subtilní opěrné pilíře, z nichž se dochovalo jen málo zdiva. Na jihovýchodním nároží je opěrák jakoby skryt v silnější obvodové zdi v místě zlomu křídla (úhel napojení odpovídá orientaci opěráku) a další, který by logicky zpevňoval severní zeď, je de facto nahrazen zesílením obvodové zdi. V západní části lodi se v silné obvodové zdi úplně dochovalo hrotité okno, jehož parapet je výrazně výš; osvětlovalo vyvýšenou tribunu, snad přístupnou přímo z obytné, roubením vyložené místnosti. Prostor kaple sahal přes dvě běžná podlaží a byl zaklenut žebrovými klenbami (úroveň 2.4). Dokládají to jizvy po vytrhaných konzolách resp. zkrácených příporách a přízedních žebrech.
Přestože polygonální závěr kaple vyčníval z obrysu jádra a tvořil část obvodu, t.j. obranné linie, bylo jeho zdivo nápadně slabší. Při velikosti sakrálních oken, jejichž podobu dokládá jediná dochovaná špaleta, je zřejmé, že zde byla zdůrazněna reprezentační stránka hradu jako panovnické rezidence na úkor obranyschopnosti. Závěr kaple představoval nepochybně slabší místo v obvodové linii. Ovšem kaple byla situována tak, aby ji každý příchozí musel podle charakteristických znaků bezpečně identifikovat už z plochy předhradí a z cesty k bráně jádra.
Část severního křídla západně od brány zcela postrádá vnější obvodovou zeď, naopak ta protilehlá, do nádvoří, se částečně dochovala do výšky prvního patra. V úrovni přízemí (označeno jako jeden prostor, 1.11, neboť stopy původního dělení se nedochovaly) jsou v nádvorní zdi celkem tři otvory. Nejblíže k vytrhanému nároží, kde navazovalo průčelí vlastní brány, je to nika s druhotně probouranou stěnou do nádvoří, takže působí dojmem okna. Jde však o důležitý doklad středověkého vytápění, uvedený do literatury M. Radovou. V segmentové klenbičce niky je svislý průduch zhruba čtvercového průřezu. Následuje vstupní otvor zbavený ostění a dále malý okenní otvor se šikmými špaletami.
Krátké západní křídlo obsahuje v přízemí jedinou místnost velmi nepravidelného čtyřúhelníkového půdorysu (1. 10), osvětlenou či spíše větranou jediným úzkým okénkem ve vnější obvodové zdi. V úrovni prvního patra je místnost odpovídajícího půdorysu (2.10). Pro uložení stropu nad přízemím sloužil i patrový ústupek na vnější i na vnitřní nádvorní zdi. Vnější zeď vykazuje porušený otvor, který by mohl být pozůstatkem menšího okna.
V navazujícím jihozápadním křídle se v přízemí dochovala původní dispozice: tři nestejné místnosti včetně té, která je situována v jižním nároží (1.7). Ta je z nich nejmenší a lehce nepravidelná. Má dochován otvor vstupního portálu s mírně šikmými špaletami, zbavený ostění. Ze dvou oken stejného tvaru a velikosti ve vnějších obvodových zdech jedno míří na jih, druhé na východojihovýchod. Špalety obou oken jsou narušeny amatérským vybouráváním vnitřního zdiva; snad šlo o „hledání pokladů“, které mohly inspirovat otvory pro zasouvací závory, pokud zde ovšem byly. Podobně narušeno je zdivo příčky poblíž východního rohu místnosti. Ze tří místností křídla je nejrozlehlejší ta prostřední (1.8). Má takřka obdélný půdorys a dvě menší okna se šikmými špaletami ve vnější obvodové zdi a jedním, takřka stejným, v zachovaném úseku nádvorní zdi. Dělící příčka k místnosti 1.9 není dochována v úplnosti. Podobně neúplná je i příčka vymezující místnost 1.9 na opačné straně. Ve vnější obvodové zdi není patrný žádný otvor, nádvorní zeď zcela chybí.
V patře jihozápadního křídla byly místnosti rozděleny stejně jako v přízemí, zdi však byly zeslabeny ústupky. Místnost v jižním nároží (2.7) má v jedné vnější jihovýchodní stěně otvor s rovnými špaletami, který patrně nebyl běžným oknem; nelze vyloučit, že mohlo jít např. o vstup na arkýřový prevet. Navazující větší místnost (2.8) mohla mít otvory ve vnější i v nádvorní stěně, v nedochovaných úsecích. Další místnost směrem k nároží (2.9) byla podle podoby dvojice okenních otvorů se špaletami rozevřenými ven opatřena vnitřní dřevěnou izolací. Podle rovného povrchu zdiva šlo opět o roubení z hraněných trámů nebo z fošen.
Jihovýchodní křídlo obvodové zástavby má dochován jen malý výběh nádvorní zdi a dva malé úseky zdi vnější, výrazně silnější. Z dělících příček je pouze v terénním náznaku znatelná jediná, díky níž je možné vydělit místnost nejblíže jižnímu nároží (1.6). Z pozůstatků zdiva v úrovni prvního patra je zřejmé, že zde byla další místnost s vnitřní dřevěnou izolací (2.6). Dokládá to okno s ven rozevřenými špaletami ve vnější obvodové zdi. Zbytek vnitřního prostoru křídla v přízemí (1.5) a v prvním patře (2.5) si stopy vnitřního členění nezachoval. Úsek vnější obvodové zdi přiléhající ke kapli se zalamuje, takže by mohl být považován za relikt krátkého východního křídla, je kompaktní a bez otvorů, a to jak v přízemí, tak i v úrovni prvního patra.
Vzhledem ke skutečnosti, že se skalní podloží svažuje k jihu, nelze vyloučit, že některé místnosti (2.6, 2.7, 2.8, 2.9) a část v úseku označeném 2.5 mohly být podsklepené.
Vzhledem k tomu, že křídla obvodové zástavby jádra jsou jednotraktová, vyžadoval přístup do místností patra zřízení arkády nebo pavlačí. Po arkádě nejsou stopy, lze tedy předpokládat dřevěné pavlače. Většina nádvorních průčelí zcela zanikla, takže kapsy po trámech pavlačí nelze ověřit. Na dvou dochovaných, ovšem poměrně krátkých úsecích nádvorních zdí stopy po pavlačích nejsou, což lze interpretovat tak, že pavlače neobíhaly celý obvod nádvoří, ale byly zřízeny na jednotlivých křídlech, vzájemně nepropojené a tudíž vybavené přístupovými schodišti. Tato varianta je zohledněna v kresebných rekonstrukcích.
Poznámky k postupu výstavby hradu
Za současného stavu neposkytuje zřícenina žádné doklady o tom, že hrad vznikal postupně ve více stavebních fázích. Nejsou patrné projevy dodatečných zásahů, ovšem s výjimkou zásahů destrukčních (zbavení článků z tesaného kamene, pravděpodobné zboření některých částí, vysekání dutin v síle zdiva – místnost 1.7).
Stavební kámen pro zdění byl pravděpodobně získáván především na místě při hloubení obvodového příkopu jádra do skalního podloží. Nestejné vrstvy horniny způsobily, že formát lomového kamene ve zdivu se někde liší, což ovšem nelze považovat za doklad rozdílných stavebních fází, nejvýše snad za rozhraní vrstev zděných v různých obdobích téže fáze výstavby nebo za doklad postupu výstavby v době delší než jedna stavební sezóna.
Poznámky k technice zdění
Lícové vrstvy zdiva byly skládány z lomových kamenů tak, aby tloušťka spár byla minimální. Působivé je zejména pečlivé řádkování z plochých kamenů, musíme ovšem předpokládat, že tato struktura byla skryta pod omítkami. Dobře patrné jsou vyrovnávací vrstvy vždy po úseku cca 50 – 60 cm. Jinak ale zdivo vykazuje některé zvláštnosti. Ve vnějším ani ve vnitřním líci nejsou patrné pravidelně rozmístěné řady kapes po kotvení lešení. To ukazuje na to, že buď byly kapsy pečlivě zazděny (v podobných případech se ale i tak dají odhalit podle pravidelného rozmístění kamenů zhruba čtvercového formátu). Druhou možností je, že lešení bylo nezávislé a nebylo do postupující stavby kotveno. To by ovšem bylo při srovnání s většinou soudobých staveb neobvyklé.
Některé jednotlivé dutiny ve zdivu, které lze považovat za kapsy, se vyskytují, ale jen ojediněle. Dvě větší kapsy po obou stranách okna na tribunu v kapli jsou příliš vysoko na to, aby v této úrovni byla podlaha tribuny
Záklenky oken, pokud se dochovaly, jsou pečlivě vyskládány z tenčích štípaných desek. U malých oken obytných místností vyložených dřevem nejsou první deskovité kameny záklenku uloženy vodorovně, jako „klasická“ patka, nýbrž výrazně šikmo.
Pečlivé zdění a rovnání kamene svědčí o dobré úrovni zednické práce, nelze však z něho usuzovat na činnost kvalitní stavební huti. Prakticky úplná absence architektonických článků z tesaného kamene neumožňuje posoudit kvalitu kamenického řemesla; a právě podle této kvality se většinou posuzuje úroveň celé stavby. Starší nálezy článků, zmiňované v literatuře, jsou dnes nezvěstné (jejich materiál byl charakterizován jako vápenec, což nezní pravděpodobně). Při povrchovém průzkumu v r. 2015 byl nalezen pouze zlomek pískovcového článku, snad klenebního žebra nebo stojky okenní kružby. Materiálem byl hrubší pískovec, profil tvořilo mělce vyžlabené okosení. K posouzení kvality zbývají tak pouze výjimečně dochované pozůstatky sedile v průjezdu brány. Jednoduše okosené hrany stojek ostění nevykazují velkou náročnost architektonického detailu. Snad by bylo možné z toho vyvodit, že v případě hradu Karlshaus nešlo v první řadě o reprezentaci a sebevědomou manifestaci panovnického majestátu prostřednictvím vybroušeného a rafinovaného stylu, pro nějž se často v literatuře užívá přívlastku „dvorský“ (je však nutno připomenout, že představy různých autorů o obsahu tohoto termínu jsou značně odlišné).
Úvaha o charakteru a funkci hradu
Dosavadní literatura se v podstatě shoduje pouze v názoru, že Karlshaus neměl velký či prvořadý vojenský význam, autoři však mají na převažující funkci odlišné názory. Mělo jít spíše o správní centrum, občasnou rezidenci určenou spíše k odpočinku a rekreaci (lovecký hrádek), někdy je mu přisuzována i funkce celní stanice na Vltavě jako důležité dopravní cestě.
Možnosti obrany hradu do určité míry zlepšovala existence opevněného předhradí; jeho plocha mohla v případě potřeby pojmout větší počet ozbrojenců. Hradní jádro nemělo díky souvislé obvodové zástavbě vlastně ani krátký úsek hradby s ochozem. Obraně mohla sloužit prakticky jen okna nejvyššího patra obvodových křídel, případně hrázděné či dřevěné polopatro. Jeho existence je sice pravděpodobná, za dnešního stavu ji však nelze jednoznačně doložit. Nejslabším místem obvodového pláště jádra byl závěr hradní kaple s výrazně tenčím zdivem a velkými okny – špaleta jednoho z nich se dochovala.
Podoba jádra hradu s důslednou obvodovou zástavbou je také některými autory charakterizována jako archaická, srovnatelná s hrady přemyslovského období. Tato okolnost je vysvětlována jednak jako důsledek využití „velmi tradiční stavební huti“, jindy jako projev záměrného, vědomého navazování na přemyslovskou tradici, což by mělo dokládat užití typických trojdílných jednotek, známých např. z hradu Bezděz. Obě tyto varianty nepokládám za pravděpodobné. Stavební podoba jádra hradu může být – a také byla – vnímána jako projev soudobých vývojových tendencí, zejména pokud je jádro považováno za bezvěžové.
Ve prospěch předpokládané rezidenční funkce hradu svědčí skutečnost, že stavba poskytovala uživateli značný komfort – doloženy jsou nejméně tři obytné místnosti vyložené dřevem a doklad teplovzdušného vytápění. Rovný povrch zdiva v oněch místnostech ukazuje na dřevěnou konstrukci spíše z fošen (v německé terminologii Bohlenstube) nebo tesaných trámů. Důraz byl zřejmě kladen na komfort pobytu, o čemž svědčí zejména doklady dřevem vyložených místností a způsobu vytápění. Doklady obou těchto dobových vymožeností však nejsou na hradech 13. a 14. stol. výjimečné.
Úvahy o původním převládajícím účelu či převládající funkci hradu zůstávají tak i po povrchovém průzkumu a stavebním rozboru nadále v podobě variant, mezi nimiž zatím nelze jednoznačně rozhodnout.
